V podcastu P-LAB CAST jsme přivítali Mgr. Kateřinu Štěpánkovou, Ph.D., úspěšnou českou neurovědkyni, kterou Forbes zařadil do výběru 30 pod 30. Ne vždy to pro ni bylo úplně růžové, protože už během bakalářského studia si chtěla najít laboratoř, aby jí studium a věda dávaly smysl i do budoucna. Anebo skončit. O několik let později úspěšně dokončila PhD studium a aktuálně se přesunula do zámoří na Texas A&M University, kde má už rok výzkumu za sebou a rok ji ještě čeká. Jak se to povedlo a co přesně zkoumá? Jaké jsou rozdíly mezi vědou, pokusy a univerzitním prostředím v několika různých zemích z její zkušenosti? Nejen na to hledáme odpovědi v podcastu.

Během prosince za námi dorazila až z USA Mgr. Kateřina Štěpánková, Ph.D., která v současnosti pracuje na Texas A&M University. Vánoce letos trávila v Česku, což spojila i s návštěvou našich kanceláří na nahrávání podcastu, který si můžete zdarma poslechnout na platformách Spotify, YouTube nebo Podcasty.cz.

Kateřina Štěpánková začala svou kariérou řadou brigád. Pracovala jako animátorka, lektorka vědeckého kroužku pro děti, chvíli si vyzkoušela také roli učitelky na gymnáziu v Čelákovicích nebo působila jako administrativní pracovnice v ČMSS: „Ano, vždy jsem si chtěla něco přivydělat, a tak nějak to procházelo kolem mě. Při vysoké škole jsem ještě dělala brigádu díky možné časové flexibilitě v ČMSS, ale postupně už jsem si hledala aktivity spojené s vědou.“

Může dát i řada naprosto spolu nesouvisejících aktivit nyní úspěšné neurovědkyni zkušenosti do začátku? „Zodpovědnost, práce s lidmi, ale i nějaká příprava, organizace času a zisk jiného úhlu pohledu. Jsem za to, aby lidi zkusili co nejvíc věcí.“ komentuje svou cestu Kateřina. Vedlejší aktivity, které ji bavily, postupně odpadaly i vlivem posunu studia, kdy se stala placeným studentem PhD.

„Byla to obrovská souhra náhod.“ Přesně těmito slovy začíná Kateřina Štěpánková povídání o tom, jak se dostala do USA v rámci své stáže, což vnímala jako další krok poté, co v rámci doktorského studia procestovala krátkodobě řadu evropských zemí.  

Její cesta začala při náhodném setkání se svým budoucím vedoucím (Cédric G. Geoffroy, PhD.) na konferenci žen ve vědě. I přesto, že se jim ve spolupráci nepodařilo získat Fulbrightův stipendijní program, společná práce na projektu i vzájemný přístup oběma sedl a volná pozice v týmu u Cédrica G. Geoffroy na americké univerzitě znamenala pro českou neurovědkyni jasnou pozvánku do týmu v Texasu.

„Měli podaný grant, takže potřebovali stejně tu pozici obsadit, a jak už jsme si psali, evidentně to byl match z obou stran. Oba jsme chtěli spolupracovat a rozhodně nelituji,“ komentuje paní doktorka své rozhodnutí s úsměvem a dodává, že se networking rozhodně vyplatí.

Zaměření americké vědecké skupiny je však lehce jiné než to, čemu se do té doby věnovala Kateřina Štěpánková v Česku: „Zabýváme se tím, jak stárnutí ovlivňuje regeneraci míchy, protože se většina studií se dělá na mladších modelech, tím pádem regenerace funguje obecně lépe, je rychlejší a přesnější. Hlavní záměr byl porovnat mladší a starší s tím, jak stárnutí snižuje regenerační kapacitu a co s tím případně dělat.“ Změnu ale přivítala, protože podle jejích slov to bylo jako pozorovat věci jinak a zjišťovat, jak fungují, což bylo dobře možné se stávajícím znalostmi z předchozího studia.  

Druhým dechem vysvětluje, že tým rozjíždí i další studii, na které se ona sama podílí. Říká, že regenerovat samotné axony (dosavadní vědecká činnost) nemusí být jediná cesta. Zkoumají, jak spolu souvisí propojení tlustého střeva, centrální nervové soustavy a zánětů. A zda můžeme zabránit nebo snížit zánětlivou reakci tím, že se zamezí střevní bariéře v propustnosti.

Během celkového dvouletého období, z nichž je jeden rok už minulostí, má tým splnit určité milníky v rámci výzkumu financovaného charitativní organizací. „Grant byl napsaný tak, že jsou v něm poměrně jasně stanovené cíle, které chceme za to období splnit. Máme v něm 3 a za rok jsme stihli 2,“ upřesňuje a dodává, že kromě hlavních cílů mají také vedlejší úkoly, například povinnost publikace, která obecně platí pro všechny vědecké pracovníky napříč obory.  

V podcastu paní Mgr. Kateřina Štěpánková, Ph.D., komentuje také své zkušenosti týkající se financování různých experimentů, projektů v mezinárodním porovnání a možnosti zkoušet a využívat nabízeným možnostem v rámci univerzitní prostředí Texas A&M University.

„Spolupráce, nejen ty v rámci univerzity, mi přijdou strašně podporované (v USA), což vnímám ze své zkušenosti jako rozdíl. Lidé jsou podporováni od začátku, učí se základy, jak vůbec začít, pak sdílí své znalosti a zkušenosti, prezentují, ale také se učí, jak zvládat stres nebo situace, kdy přijdou například nepříjemné e-maily. Je zde i obecně podpora toho, že není tlak na to zůstat na akademii. Měli jsme meetingy a prezentace o tom, jak vést pohovor, jak využít silné stránky člověka s PhD.“

Ne vždy se vše povedlo na poprvé, v části podcastu Kateřina Štěpánková popisuje náhody, které ji provázely při výběru různých závěrečných prací na školách, jak si prošla katarzí toho, zda vůbec se chce nadále věnovat určitému oboru anebo jak milá náhoda v podobě převzetí práce v týmu a projektu genové terapie po kamarádce a kolegyni odcházející na mateřskou dovolenou může člověka přivést až do výběru Forbes 30 pod 30.  

Už během svého působení v Česku se měla možnost vydat na několik stáží v rámci spoluprací s Německem, Itálií nebo Anglií. „Měli jsme spolupráci s Berlínem, byla jsem v Amsterdamu učit se vyrábět vidové vektory. Byla jsem stáži v italském Terstu, což bylo taky super. Skvělá pizza. To byla taky pecka. Potom člověk také hodně cestoval na konference. Byla jsem v Londýně, což se týkalo i například spolupráce v rámci operací.“

Paní doktorka Štěpánková tak má ideální možnost srovnávat řadu přístupů a pracovišť a z každého si vzít jen to nejlepší možné: „Podle mě záleží, co budeme srovnávat. Co se týče vybavení laborky, tak mně se asi víc líbila a vyhovovala laborka na Ústavu experimentální medicíny (ČR) oproti té v Americe. Co se mi líbí v Americe, je přístup k jejich projektům a není tam taková zaběhlost ve starých dobrých osvědčených metodách, ale snaha se na to zkusit podívat jinak. Pojďme zkusit tuhle metodu, která se používá trošku v jiném oboru a implementovat ji do té naší poraněné míchy a pojďme zjistit, jestli to bude fungovat. Případně, jestli nám to ukáže ještě něco navíc. Takže v tom mi přijde, že je tam více podpora vize propojování metod a posouvání pole někam dál. Co se týče vybavení, tak bych se pořád vrátila na Ústav experimentální medicíny.“ (úsměv)  

„Nerada bych vše házela do jednoho pytle. Třeba inventury byly daleko lepší v Itálii. Tam prostě byly seznamy aktualizované, lidi věděli, co mají na skladě. Přišlo mi, že tam je o dost míň peněz, co se týče vědy a přišlo mi, že si víc rozmýšlejí, co budou dělat, jak to budou dělat.“ komentuje přístup v laboratoři v Itálii a porovnává ji se svými dalšími zkušenostmi. Druhým dechem však dodává s úsměvem: „Italové mi přišli velmi precizní, ale zároveň měli i velké coffee breaky.“

V téměř hodinovém povídání padla celá řada zajímavostí a postřehů. Řeč přišla na to, jak daleko jsou výzkumy míchy od reálného praktického využití, na prestižní evropský výzkum ve spojení s University of Leeds a Cambridge a King’s College, respektive jejich předními výzkumníky a vědci nebo to, jak funguje mezioborová vědecká a lékařská kooperace a mnoho dalšího.  

Podcast můžete ZDARMA v plné délce poslouchat na platformách Spotify, YouTube nebo Podcasty.cz.

‍

Autor: Vojtěch Pres, Lucie Kuchtová

‍