V podcastu P-LAB CAST jsme přivítali Mgr. Jiřího Holoubka, Ph.D., úspěšného a zapáleného vědce, který se zabývá fyziologií a imunologií živočichů, konkrétně virů. Svou disertační práci zaměřil na výzkum klíšťové encefalitidy. Jako velký úspěch označil také svou šestiměsíční stáž v Maďarsku, kde v laboratoři BSL – 4 zkoumal nebezpečné viry s nejnebezpečnějšími dopady na organismus. Jak práce v takové laboratoři probíhá? Kolik je v ČR případů napadení klíšťovou encefalitidou ročně? A proč je dobré se proti klíšťové encefalitidě pravidelně očkovat? Jaké další příbuzné viry se k nám z jižní Evropy šíří nebo kolik lidí pracuje v tak na první pohled rizikovém oboru? Nejen na tyto otázky nám náš host odpoví během podcastu.

Koncem ledna jsme navštívili Masarykovu univerzitu v Brně, abychom s Mgr. Jiřím Holoubkem, Ph.D., nahráli zajímavé povídání, které si můžete zdarma poslechnout na platformách Spotify, YouTube nebo Podcasty.cz.

Mgr. Jiří Holoubek, Ph.D., se věnuje na Masarykově univerzitě výzkumu viru klíšťové encefalitidy a vysvětluje, co ho k tomu vede: „Je to především proto, že klíšťová encefalitida je v České republice v současnosti v relativně vysokých číslech. K ní se pojí další, které se šíří z jižní Evropy jako například virus západonilské horečky a příbuzné viry a společně jsou přenášené klíšťaty nebo komáry. To znamená, že si je snadno přinést domů.“ Proč se nechat proti klíšťové encefalitidě naočkovat nás přesvědčil statistickými fakty: „Česká republika má kolem 700 případů ročně onemocnění klíšťovou encefalitidou a očkovaných je jen necelých 30 % obyvatel. Jsme tak v top žebříčku všech zemí v Evropské unii.“

Na virologii v Brně řeší i další viry jako například SARS koronavirus a opičí neštovice, částečně krymsko-koňskou hemoragickou horečku a virus zarděnek. Všechno jsou to viry přinášené hmyzem na člověka a pro člověka patogenní.

Zeptali jsme se doktora Holoubka, co si máme představit pod průzkumem virů. Jiří Holoubek k tomu klidně a rozvážně vypovídal: „Snažíme se pochopit, jak jednotlivé viry fungují, jaké jsou jejich replikační cykly, jakým způsobem se množí v hostiteli, kterého napadnou. A pak se tyto informace o vlastnostech snažíme využít pro to, abychom proti nim dokázali vyvíjet nějaké strategie, vakcinace nebo antibiotickou léčba, případně nějaké protilátky, které by bylo možné podávat. Takže jdeme od základního výzkumu, který je v této oblasti nesmírně důležitý k tomu, že se snažíme svoje poznatky využít a účinně aplikovat ve zdravotnickém odvětví.“

Zajímalo nás, kolik vědců se touto problematikou zabývá v České republice. Dozvěděli jsme se, že tím, že Česko není až tak velká země, odpovídá tomu i relativně nízký počet virologů. Ti jsou zejména v Brně, Praze a Českých Budějovicích. Ovšem zájem o emergentní virovou nákazu, což je doména týmu doktora Holoubka, má jen 20 osob.

Virologie byla na Masarykově univerzitě jako obor otevřena teprve nedávno, dokonce jako první v ČR. Jiří Holoubek k tomu uvádí: „Je to jediný obor svého druhu v Česku, kde se studenti můžou specializovat během magisterského studia tímto směrem. Náš tým je složený z biochemiků, mikrobiologů, molekulárních biologů i genetiků. I přesto, že je to směsice různých biologů, mají všichni podobné základy.“

I když jde o nový obor, už za sebou mají úspěchy: „Na co můžeme být teď pyšní je, že se nám podařilo dostat protilátky proti klíšťové encefalitidě do první fáze klinického testování, což je bod, kdy člověk vidí, že to, co dělá v té labině, má smysl a že se to může posunout dál.“ K tomu přidává ještě vysvětlení navrch: „Ono pořád není jisté, že přípravek jednou skončí v lékárně na poličce, ale už je venku z laboratoře a pokračuje ve vývoji. Myslím si, že občas věda ani není tak o finálních produktech, ale o tom, že se člověk pořád v průběhu něco učí, posouvá své poznání, a také to, co je možné a jak jsme schopni proti virům bojovat. Takže bych řekl, že každý ten „paper“ má v podstatě svoji roli a přispěje k celkovému know-how.“

Jiří Holoubek se pohybuje i na mezinárodní vědecké půdě. Účastnil se několika úspěšných zahraničních stáží: „Během doktorandského studia jsem byl tři měsíce v Umeå ve Švédsku. To byla super zkušenost, která byla trošku cílená tím, že jsem se tam měl naučit specifické techniky a metody, které jsme pak zkoušeli zavést ve své laboratoři, což se z velké části povedlo. A do teď s nimi pokračuje spolupráce a máme i společné studie a výsledky. Nedávno jsem se vrátil z Maďarska, což pro vědce není, řekněme, úplně běžná destinace, ale naskytla se odtud dost vzácná nabídka.“

My víme, že se v Maďarsku jednalo o práci v laboratoři BSL-4, což je označení pro laboratoř s vysokým rizikem. „Ano, je to z anglického „biosafety level“, což je nejvyšší úroveň biologické ochrany, který umožňuje pracovat s těmi nejvíce patogenními mikroorganismy. Nejčastěji jsou to právě viry, které jsou pro člověka letální, to znamená způsobují úmrtí ve většině případů a není na ně dostupná žádná léčba nebo vakcinace. Takže tam musí být taková zabezpečení, která zamezí tomu, aby se pracovník nakazil, případně, aby se ten virus nedostal do okolí laboratoře,“ popisuje laboratoř se stupněm nejvyššího rizika na světě.

Kolik takových laboratoří v Evropě máme? Na to se panu Holoubkovi odpovídalo snadno: „Je jich málo, ale počet úplně přesně nevím. Spousta laboratoří této kategorie patří přímo pod armádní zařízení nebo vládní programy a nejsou veřejnosti dostupné. V Maďarsku jde o jedno z univerzitních zařízení, která běžně fungují v rutinním chodu v rámci každodenní práce a po světě je takových asi jen do 20. Dostat se do nich je relativně náročné i z důvodu toho, že tam člověk nemůže tak přijít s tím, že řekne, že už s nějakým virem pracoval a pusťte mě dovnitř,“ zdůvodňuje zdlouhavý proces Jiří Holoubek a pokračuje: „Většinou právě s tím souvisí dlouhý výcvik a příprava, ať už teoretická, nebo praktická, než člověk vůbec může do těch prostor vstoupit.“

A co bylo za tím, že doktora Holoubka přizvali k práci v takové laboratoři? „Ono to vlastně všechno začalo v roce 2022 s tím, jak se po světě a po Evropě začaly šířit opičí neštovice a my jsme měli vzorek opičích neštovic z Prahy. Začali jsme ho využívat, a výsledek jsme postli v té době na Twitter. Tehdy jsem měl projekt na starosti. Na to nás oslovil nás vedoucí BSL-4 laboratoře z Maďarska, že by měli o ten virus zájem a chtěli by spolupracovat. Při druhé návštěvě maďarských kolegů, právě na konci mého PhD, kdy jsem řešil, co dál, se zeptali, by měl někdo od nás zájem přijet do Maďarska. Přihlásil jsem se. Vedoucí v Maďarsku věděl, že mám zkušenost již z BSL-3 a odpovídající bezpečnostní návyky, jak se, řekněme více specifické situaci, chovat. Takže ta čtverka byla prostě jenom další krok. I když to nebylo jednoduché, do Maďarska jsem přijel v březnu a dovnitř do laboratoře jsem se dostal koncem května. To jsem tam ještě byl na týden během února, abych absolvoval intenzivní týdenní teoretický kurz, z něhož se skládaly i zkoušky,“ komentuje Jiří Holoubek a zároveň ve svém povídání pokračuje s ohledem na bezpečnostní prvky a postupy: „Musíte vědět, jak všechno funguje i po technické stránce, protože se na ty technologie spoléháte. Představují to, co pracovníka dělí od nebezpečného viru, když to tak řeknu. Poté, co jsem prošel teoretickým, musel jsem projít ještě praktickým kurzem. Tím, že se tam vstupuje a pracuje v takových přetlakových oblecích – skafandrech, které spousta lidí vidělo ve filmu, tak vlastně se člověk musí naučit, jak si takový oblek na sebe dát, jak ho nosit a jak se v něm bezpečně pohybovat. Všechno trvá déle, pokud vám něco spadne na zem, musíte odolat rychlému impulsu, vyvážit se a pomalu, opatrně předmět zvednout. Žádné rychlé pohyby a reakce, musíte vše předem zvážit. Pořád musíte mít na zřetelu míru rizika, vaši bezpečnost a dodržování přesných postupů. A také jste časově limitováni.“  

Dále jsme si povídali také o spolupráci doktorandů a pracovníků na post doktorandském studiu o spolupráci, na jakých platformách spolu komunikují a sdílejí si tipy na laboratorní pomůcky a dále o možnostech a rozdílech ve vědeckém zázemí v rámci mezinárodního prostředí v zemích Evropy.

Podcast můžete ZDARMA v plném rozsahu poslouchat na platformách Spotify, YouTube nebo Podcasty.cz.

‍

Autor: Lucie Kuchtová, Vojtěch Pres

‍