V dalším díle pořadu P-LAB CAST, podcastu nejen o životě v laboratoři, si s Kateřinou Kolovratníkovou povídala doc. Ing. Jitka Viktorová, Ph.D. z Ústavu biochemie a mikrobiologie na VŠCHT Praha, která ráda promýšlí nejvhodnější kreativní řešení v životě i ve výzkumu a vyhledává výzvy. Vede také vlastní vědeckou skupinu v laboratoři bakteriální a nádorové resistence. Mimo to přednáší a podporuje studenty ve studiu a výzkumu, protože ji věda i spolupráce s mladými lidmi naplňují a baví.

Povídání v první epizodě druhé série našeho podcastu nás zavedlo opět do laboratoří VŠCHT na Prahu 6. Povídali jsme si mimo jiné o přístupu doc. Jitky Viktorové k vědě a důvod, proč zůstala po ukončení svého studia působit na škole: „Věda je cesta. Věda není začátek a konec, není to experiment na dvě hodiny a jdete domů. Ale je to pořád něco nového. Jeden problém vyřešíte a stojíte před dalším. Ta cesta je dlouhá, klikatá, plná překážek. A to je ta výzva. To je to, co mě baví, zajímá a láká. Proto ji dělám dál.”

Poslouchejte podcast ZDARMA na platformách YouTube, Spotify nebo Podcasty.cz.

Náplň výzkumu ve své vědecké skupině paní docentka charakterizuje: „Snažíme se zjistit, jaké mechanismy používá bakteriální nebo nádorová buňka k tomu, aby se ubránila toxickému působení léčiva. Ať už antibiotikum, nebo chemoterapie má nádor nebo bakterii usmrtit. Ale je část populace bakterií, která působení léčiv vždy přežije. My se snažíme zjistit, jak toho ta konkrétní buňka dosáhla. Jaký mechanismus použila k tomu, aby přežila. A ve chvíli, kdy jej identifikujeme, tak se snažíme přicházet s novou alternativní léčbou.” A ještě upřesňuje cíl práce: „Kombinujeme inhibitory nebo také adjuvans a naším cílem je prodlužování účinnosti stávající antibiotické nebo chemoterapeutické léčby, prodloužením jejích účinků – poskytujeme tak možnosti lékařům, aby ji mohli dále aplikovat.”

Problematika antibiotické resistence se promítá do mnoha oborů a odvětví. Spolupráce mezi obory a sektory je jedním z motorů vědeckého výzkumu celé skupiny: “Mezioborová spolupráce a obecně spolupráce ve vědě je klíčová. Když se podíváme jenom na náš výzkum, jsem mikrobiolog. Sama bych ale nedokázala nic. Já k tomu potřebuji biochemika, který se zaměří na enzymové testy. Potřebuji k tomu bioinformatika, který udělá sekvenování a zjistí konkrétní mechanismus rezistence. Potřebujeme také řadu modelářů, kteří se snaží predikovat účinky struktur buněk, navrhovat vylepšení těch struktur, aby inhibitor byl ještě lepší.”

„V případě České republiky nedávno vznikla Česká platforma antibiotické rezistence, která se přesně o toto snaží o spolupráci mezi obory. Jednou ročně organizují konferenci, kde se setkávají lidé z jednotlivých sektorů a mluví spolu”, dodává ke spolupráci s ostatními vědeckými týmy. Na dotaz, zda se dá generalizovat, vůči kterému typu antibiotik se vyvinula největší rezistence, paní Viktorová odpověděla: „Musíme uvědomit, že zhruba 80 % antibiotik je přírodního původu. Antibiotika vznikají v přírodě sama. A zcela logicky je to pořád boj o přežití. Ve chvíli, kdy se bakterie nachází v sousedství nějakého producenta antibiotik, snaží se pod evolučním selekčním tlakem přizpůsobit a přežít. Antibiotickou rezistenci tedy nemůžeme svalit jen na lékaře, pacienty a do nemocnic. To zdaleka ne, antibiotická rezistence tady byla vždycky.”

K ocenění L´Oreal pro ženy ve vědě, kterou paní docentka Viktorová získala na podzim loňského roku, dodává: „Co je pro mě velmi přínosné a důležité, je to, že si někdo myslí, že práci, kterou děláme, máme dělat dál, že dává smysl a že ji děláme dobře. Pro mě je toto ocenění a obrovské uspokojení z něj to, co mi dodává energii pokračovat dál. Beru to i jako ocenění celého toho týmu. Na té plaketě je sice moje jméno, ale byla to práce celého velkého týmu lidí, za který jsem moc vděčná. Jsou mým motorem a vlastně i tou vůlí, proč mě to i baví a proč dál dělám vědu. Zcela rozhodně to beru i jako závazek do budoucnosti, že bych ráda poté, co jsem dosáhla tohoto ocenění, také dostála slibu a pokračovala ve vědě a v kariéře dál.”

O antibiotické rezistenci je potřeba hovořit, komentuje prevenci celé situace paní Viktorová: „Moje ocenění také znamená, že se o antibiotické rezistenci hodně mluví. Jsem i ráda, že můžu být prostředníkem, který se vědu snaží komunikovat veřejnosti, popularizovat ji.” Stejně tak se paní docentka pozitivně vyjadřovala k práci se studenty: „Mě ta práce s nimi hrozně baví. Oni jsou mladí, jsou energičtí, plní nápadů, dost často velmi chytří. Spousta mých doktorandů, si myslím, že je výrazně dál než já.“

„Kolegové z mé skupiny jsou postdoktorandi, doktorandi, zásadní hybná síla té vědy, v dnešní době už trávím hodně času u počítače, píšu projekty a články, nebo je opravuji. I tak se pořád snažím do laboratoře chodit, abych se udržovala v obraze. Protože když po někom chcete práci, měli byste vědět, co za tou prací stojí, kolik času to obnáší, jak moc jsou které experimenty manuálně náročné, abyste pak mohli studentovi říct, že to zvládne za dva dny, za tři dny, zda na to má týden, nebo měsíc.”

A jak to funguje se zahraniční spoluprací, s výjezdy na stáže a konzultacemi mezi jednotlivými vědeckými týmy? Říká, že ještě nikdy nezažila odmítavou reakci na otázku týkající se nabídky spolupráce. Vlastně je to naopak: „Jezdíme na konference a ty právě slouží, abychom zjistili, kdo co dělá, jak to dělá a navázali spolupráci. Jsme členové řady mezinárodních konsorcií, kde se řeší antibiotická rezistence nebo rezistence nádorových buněk. Máme řadu spoluprací se zahraničím, probíhají tam aktivní výměny studentů i know-how.“

K výzkumu antibiotické rezistence přivedl doc. Viktorovou úplně jiný výzkum – testování biologicky aktivních látek z ostropestřce mariánského ve spolupráci s mikrobiologickým ústavem Akademie věd České republiky. “Začali jsme spolupracovat s laboratoří biotransformací, která je poměrně unikátní tím, že umí ze silymarinu separovat jednotlivé biologické aktivní látky. Byli jsme tak schopni testovat každou jednotlivou látku zvlášť a tím pádem zjistit, co v té směsi je nositelem biologické aktivity. Byl to jeden z našich prvních patentů, kde jsme zjistili, že právě dehydrosilybin je schopen zvyšovat účinnost antibiotik, prodlužovat jejich účinnost. Takže to byl krásný výzkum, který nás přivedl k antibiotické rezistenci.

S bylinkami to není jednoduché: „Bylinky mají tu nevýhodu, že obsahují komplexní směsi, které nikdy nezískáte dvakrát stejné. Nikdy nebudou mít stejnou aktivitu látky, jako měly minule. Pro farmaceutické využití je lepší pracovat s čistými látkami. A zrovna rostliny jsou obrovským zdrojem strukturně velmi rozmanitých látek. Takže se je v tuhle chvíli snažíme sledovat nebo testovat. Například: otestujete 5000 látek a z toho jen 10 bude aktivních. Máte informaci o tom, jakou strukturu má těch 10 aktivních látek, ale zároveň víte, jakou strukturu má zbylých 4990 látek, které aktivní nebyly. A najednou máte krásný set informací a můžete vymýšlet, jak s tím naložíte. Snažíme se využívat umělou inteligenci, predikci struktur léčiv a vysokokapacitní testování k tomu, abychom posunuli farmacii zase o kousek dál.”

Do podcastu se vešlo mnohem víc informací a zajímavých podrobností k tomu, jak probíhá výzkum inhibitorů enzymů o prevenci rezistence antibiotik napříč všemi obory a sektory a proč je potřeba šířit informace o vědeckých projektech i na veřejnost. Dotkli jsme se i problematiky a toho, jak paní docentka vnímá možnost zařazení látek pocházejících přímo z bylinek jako adjuvans. Pokud vás to zaujalo, neváhejte si pustit celé znění rozhovoru, který vznikl během tohoto příjemného setkání.  

‍

Autor: Lucie Kuchtová, Kateřina Kolovratníková, Vojtěch Pres

Zdroj úvodní fotografie: Vojtěch Pres, P-LAB

‍