Kapitola 2. Labožroutův příběh pokračuje...
„Takže,“ začal student opatrně, „ty jsi… Labožrout.“
„Správně,“ přikývl malý tvor a s naprostou samozřejmostí se vyškrábal na okraj kádinky, kde si sedl a houpal svými maličkými nožkami, jako byste seděli na lavičce v parku. „A ty jsi co? Měřič? Písař? Nebo tě tu mají na pokusy?
„Moje jméno je Felix,“ odpověděl kluk a vzal do ruky kousek svačiny ze stolu, s myšlenkou, že zkusí nabídnout tomu zvláštnímu tvorovi menší občerstvení. Taky se to tak dělá, když přeci přijde návštěva, musíte jí něčím pohostit.
„Student Felix,“ zopakoval Labožrout vážně, jako by si ověřoval, že slyší správně. „To je zvláštní jméno. U nás se studenti jmenují podle molekul, které zvládli zkrotit. Moje kamarádka Sířenka třeba ochočila krystal sírového smíchu – od té doby má všechno srovnané podle váhy, barvy a nálady. Nuda.“
Felix se pousmál. „Takže ty jsi… méně pořádný?“
„Já?“ Labožrout se rozesmál a přitom spadl z okraje kádinky na stůl pod ním. „Já jsem výzkumník–dobrodruh. Pořádek je pro pipety, ne pro hlavu!“
Felix se k němu naklonil: „Dobře. A ty tvoje molekuly? Třeba ta, co ti tam ještě bublá… to není obyčejná reakce, že?“
Labožrout pyšně ukázal na kádinku. „Tohle? To je Šedron – šedivá dešťová molekula. Když jí přidáš moc světla, začne ti pršet i v uzavřené místnosti. Chceš zkusit?“
„Ne, díky,“ zvedl Felix ruce. „Tady máme dost práce i bez osobního mraku.“ V hlavě se mu honilo tolik myšlenek a otázek, že nevěděl, na co by se dřív zeptal. Každopádně ho tato návštěva velice rychle probrala z únavy a mozek mu opět šrotoval jako kolečko v šicím stroji.
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Labožrout a odložil kádinku s lehkým šplouchnutím. „Stejně bys měl vědět, že věda bez zmatku je jen vaření s návodem.“
„Ty vaříš?“ pozvedl obočí Felix.
„Všechno, co bublá a voní po iontech, je jídlo!“ usmál se Labožrout spokojeně.
„To bych tedy nechtěl jíst, vždyť ti potom musí v břiše probíhat přímo atomová reakce. A to nemluvím o tom, co se stane druhý den“. Začal se chichotat při myšlence návštěvy školního záchodu. Mezitím si vzpomněl, že chtěl Labožroutovi nabídnout kousek své svačiny.
„U nás jíme tohle!“ V ruce měl cosi, co vzdáleně připomínalo chleba se sýrem, ale tak předešlý den.
„To jsou nějaké nové ionty a molekuly s kosmickou příchutí?“ ptal se Labožrout.
„Ne, tohle je obyčejný chleba se sýrem. Kousni si.“
„Nejsem sice žádný poseroutka, ale tohle nevypadá ani dobře, ani to nevoní, a ta barva je taková všelijaká… vypadá to jako náš Šmuklej, mazlavá, podivně duhově šedá hmota, co se tváří, že se sama snaží odplazit do výlevky“.
„Šmuklej tady nemáme, ale ručím ti za to, že můj chleba tak určitě nechutná“
„Děkuji, ale my Labožrouti máme bříška uzpůsobená na svoje papání. Nejvíc ze všeho nejlepší je Brchanda, kterou u nás připravujeme při velkých objevech jako slavnostní jídlo. Vypadá jako duhový bláto dort.“
„A to vy jako u vás jíte, jen když něco objevíte?“
„Ale ne. Brchandu mám prostě nejraději. I když s ní musím opatrně, pak se mi dělají Tukonáby na zádech.“
Felix se smál a povídá: „takže potom máš špeky“.
„Co je to špeky?“
„Náš špek je po vašem Tukonába.“
Labožrout se zamyslel, že by měl možná Felixovi nabídnout také něco k snědku. Ale bude mu to chutnat? Vůbec totiž neví, co tady v tom jiném světě ti tvorové jí. Zatím viděl jen ten šmuklej, a to vypadá, že asi nebudou moc nároční. Nebo netuší, že divně barevné věci nemohou být přece ale vůbec dobré.
„Počkej!“ Vykřikl Labožrout. „Já ti něco namíchám, co třeba jíme u nás, když máme hlad.“ Sáhl do pravé kapsy a v pacičce držel cosi svítivého, z čeho vycházel kouř. Sáhl do druhé kapsy a v druhé pacce měl něco, co vypadalo jako naše kostka cukru. „Rychle mi podej zkumavku!“
Felix držel zkumavku a Labožrout vhodil obsah obou pacek do zkumavky. Felix se necítil rozhodně nijak statečně. Ba naopak, obával se, co všechno se mu může stát. Od výbuchu až po povodeň slizu. Obsah zkumavky chvíli bublal. Chvíli přímo vřel, ale zkumavka Felixe vůbec nepálila v ruce. A nakonec vyšlehl ze zkumavky malý plamínek purpurové barvy.
Hotovo. Ve zkumavce najednou leželo, plavalo nebo se snad vznášelo cosi, co vypadlo trochu jako mlha nad ranní loukou, spojená s vaječným žloutkem a vůní připomínající vanilkové rohlíčky.
„Tohle já mám hodně rád, to je naše Žmolenka. Když jí spolkneš, jemně vibruje.“
Felix neoplýval zrovna důvěrou v tento zajisté tak lahodný mezigalaktický pokrm. „A to se jako jí? Nebo pije? Nebo se to čichá?“
Labožrout se rozesmál a se smíchem už začal hrabat ve Felixově pracovním stole, kde hledal laboratorní lžičku. „Na, tady máš lžičku. Pořádně tam hrábni s strč to do pusy. To teprve uvidíš pořádný Žbluňkfest, jak se ti jazyk rozzáří, až se ti na něm rozprsknou kapky chuti!“
Felixův obličej začal nebezpečně měnit barvy a tvar a zvuky, které vycházely z jeho úst nebyly snad ani lidské. Chvíli trvalo, než byl schopen slova. Otevřel pusu a z jeho úst vyšel obláček páry v barvě muchomůrkově zelené. Jestli si nejste jistí, co to je za barvu, tak si představte tu nejjedovatější muchomůrku. Asi tak ta zelená barva vypadá – strašidelně – a už předem víte, že vám po ní nebude vůbec dobře.
„Grccc. Pardon“ Řekl Felix. „Na tohle asi nejsem stavěný.“
„Ještě chvíli počkej, ta správná chuť a zážitek teprve přijdou“, odpověděl Labožrout.
„Jseš si jistej?“
„Jo jsem si jistej. Však to nejím prvně jako ty.“
Najednou se na Felixově tváři objevil výraz, který naznačoval, že vše nechutné a nedobré je již pryč a dostavila se ona opojná chvíle, o které mluvil Labožrout.
„Ty kráso!!!“ „To je hustý“ „Já chci ještě“ „Mám v puse explozi chutí, praskají mi po jazyku a tancují mně po celé puse.“ „Vzadu na jazyku cítím maliny, po stranách se mně míchá kakao s citrónem a na špičce jazyka mně tancuje pistáciová zmrzlina."
Autor: Mlženka Baflínová
Více se můžete dočíst už nyní na stránce labozrout.cz.
