Kapitola 3. Labožroutův příběh pokračuje...
Felix seděl na laboratorní židli a zíral na nového… ehm… kolegu?
Labožrout si hověl na stole jako někdo, kdo je tu odjakživa. Pohupoval nožkou a s nadšením si prohlížel pipetu, která podle něj musela být „extrémně dlouhé brčko“.
Felix se zatvářil zoufale. Musí dokončit důležitý experiment – a pokud ne, profesor Klikanec ho doslova pošle vytírat laboratoře. A jestli existuje něco horšího než vytírat laboratoře, jsou to Klikancovy „motivující řeči“.
„Potřebuju pomoc s prací… a nevím, jestli zrovna ty jsi člověk… teda tvor, který…,“ Felix nedokončil větu.
Labožrout se postavil na stůl, ruce v bok: „Pomoc? To umím! Podívej - v našem světě mícháme galaxie jako vy mícháte kakao. Takže když to zvládnu s hvězdami, zvládnu pár vašich kyselin, ne?“
Felix si nebyl jistý, jestli je to povzbudivé nebo smrtelně nebezpečné. „Jestli máš takové schopnosti,“ povzdychl, „tak mi možná vážně můžeš pomoct s výzkumem.“
„Výzkum?“ Labožroutovi se zajiskřily oči. „Jooo! Ale nejdřív bych potřeboval najít…“ zastavil se u lahvičky se zeleným roztokem a dramaticky si nasadil brýle vzhůru nohama „…něco na pořádný bafnutí inspirace!“ prohlásil a ukázal na lahvičku, jako kdyby to byla svatá relikvie.
Felix si pospíšil k roztoku a odstrčil ho dál od něj. „Tohle ti fakt nepomůže. Tím bychom tady spíš rozpustili dveře.“
„Ahaaa,“ řekl Labožrout. „Takže žádné Žbluňkotvary?“ Otočil se na druhou stranu a ukázal na nádobu s práškem: „Ani Fugrlíkový posyp?“
Felix vytřeštil oči: „Cože? Ten prášek se jmenuje… sulfid něco… něco chemického. A rozhodně to není posyp!“
Labožrout sklonil uši. „Hm. U nás tím sypeme Cvrbulky. To je takový druh svačinky, co se při jídle žbluňkne do hrnku a křupe až do jiného vesmíru.“
Felix na něj fascinovaně zíral: „Ty máš fakt zvláštní svět.“
Labožrout spokojeně přikývl: „A ty zase moc čisté zkumavky. To je podezřelé…“
Felix předstíral, že tu poslední větu přeslechl, a povzdychl si: „Dobře, vysvětlím ti, co dělám. Můj výzkum… je o tom, jak pomocí mikrobů odstranit škodlivé látky z vody. Mám odevzdat výsledky, jinak budu mít velký problém.“
„Ahaaaa,“ zamyslel se Labožrout a poklepal si tlapičkou na bradičku. „Takže… potřebuješ Vodotlapku!“
„Cože zase?“ Felix se začal bát odpovědi, ale stejně položil otázku.
„Vodotlapka!“ zopakoval Labožrout hrdě. „To je vynález z našeho světa. Takový… ehm… malý chlupatý mikroorganismus, co žere špínu a pak ji přemění na Čistobublinu. A ta krásně pukne a zůstane po ní jen radost a trochu duhy.“ Pak ještě zamyšleně dodal: „A taky to hrozně smrdí.“
Felix si přejel rukou po čele. „Takže říkáš, že bys mohl… pomoct mně… s výzkumem?“
Labožrout se spokojeně ušklíbl a ruce si dal v bok: „Nejen pomoct!
Felix znejistěl. „To má být dobré, že?“
„To je úplně úžasné!“ kýval Labožrout. „Začneme tím, že najdeme, kde tu schováváte Šolichovou baňku!“
„Nikde,“ hlesl Felix. „To ani neexistuje.“
„Tak ji vynaleznem!“ Široce se usmál. „Každý pořádný výzkum přece začíná vynálezem něčeho, co nikdo nezná!“
Felix se chytil za hlavu. Možná právě získal nejlepšího pomocníka světa…nebo nejrychlejší způsob, jak odpálit celou univerzitu do vzduchu.
„Molekulátor! To je takové moje… ehm… přemíchávátko-převráceňák. Dělá to bžž-cink-puf! a já s tím můžu míchat molekuly úplně do čehokoli!“ Labožrout rozhazoval rukama tak nadšeně, že málem srazil Felixovi z poličky model vesmírné stanice.
Felix ho rychle zachytil. „Jestli chceš zůstat tady, budeš muset být opatrnější,“ zavrčel, ale spíš jen na oko. Ve skutečnosti v něm rostlo zvědavé šimrání: molekuly do čehokoli? To znělo, jako by ho mohl fakt zachránit ve vědecké soutěži, která se blížila a které se zoufale bál.
„A kde jsi ho měl naposledy?“ zeptal se Felix.
Labožrout se zarazil, přimhouřil oči… a pak se mu koutky úst protáhly do rošťáckého úsměvu. „Uuu… někde tady v rozměrotrhlině,“ zašeptal tajemně. „Když jsem totiž překypoval překyp, překypnul jsem až moc překypově, chápeš?“
„Ani ne,“ přiznal Felix.
„Zkrátka: něco jsem spletl, velmi spletl, a puf — skončil jsem tu. A můj molekulátor… někde kolem. Jen musíme sledovat překuřtiny. Ty občas zůstávají po mých experimentech.“
Felix si zapsal první poznámku do bloku: Překuřtiny = stopy po laboratorních nehodách? Pak druhou: Molekulátor najít — nutné!
„A co když bychom… spolupracovali?“ navrhl opatrně. Soutěž, diplom, šance porazit Pekela v biologii… to všechno se mu míhalo hlavou.
„Spolu…pracovali?“ zopakoval Labožrout s otevřenou pusou. „Jako tým? Ty a já? Já a ty? Tyjá a játy?“
„Uh… jo.“
Nastalo ticho.
A pak — BUM! Labožrout vyskočil metr do vzduchu, udělal několik salt, dopadl na postel a odrazil se zpátky na podlahu. „YEEEHA! Já jsem týmový superdupervědec!“
Felixovi zacukal koutek. Možná to nebude tak špatné. Ale zároveň mu v hlavě vyskočila další myšlenka: co když se tady Labožrout jen tak neobjevil? Co když nebyla překyp-nehoda tak úplně nehoda? Felix zvedl oči k oknu. Venku se cosi jemně zatřpytilo. Jakoby v prostoru problikla neviditelná jiskra. „Hele, Labožroute… proč jsi vlastně dělal ten experiment?“
Labožrout se na okamžik přestal smát. Jeho oči potemněly. „Protože… někdo mě o to požádal.“ Polkl. „A já nevím, proč.“
Autor: Mlženka Baflínová
Více se můžete dočíst už nyní na stránce labozrout.cz.
