Kapitola 6. Labožroutův příběh pokračuje... Jaké pozdvižení nastalo?
V Labožroutově světě se nic nezastavovalo. Molekuly se míchaly, bubliny se rodily a zanikaly, nové vesmíry vznikaly v kapkách tekutin, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě.
Jenže ten den byl jiný.
Nejdřív to byl jen malý výkyv.
V jedné z hlavních laboratoří, kde se tvořily galaxie třídy P-5-1991, se náhle rozvlnil prostor. Zkumavky se jemně zachvěly, světlo se na okamžik rozostřilo a několik cvrbulek se odlepilo od svého směru, jako by ztratily orientaci.
„Zaznamenali jste to?“ ozval se přísný hlas.
To byl Škrumel jeden z nejpečlivějších Labožroutů, známý tím, že nikdy nepřehlédl ani ten nejmenší odchylkový šum.
„Ano… ale bylo to jen krátké,“ odpověděl někdo z dálky.
„Krátké věci bývají nejhorší,“ zamručel Škrumel a už se skláněl nad přístroji.
Pak si toho všimli. Jedna pracovní stanice zela prázdnotou.
„Kde je…?“ začal někdo.
Ticho.
A pak to jméno zaznělo naplno. „Kde je Labožrout?“
Najednou se všechno zpomalilo. Molekuly, které ještě před chvílí tančily v přesném rytmu, začaly lehce kolísat. Něco nebylo v pořádku. Na stole zůstala jen šolichová baňka, jemně vibrující, a kolem ní se vznášely zbytky překuřtin.
A uprostřed toho všeho… nepatrná trhlina.
„To není možné,“ zašeptal někdo. „Tohle se nestalo už…“
„…velmi dlouho,“ dokončil Škrumel.
Laboratoří se začal šířit neklid.
Než se kdokoliv stačil vzpamatovat, svolal se Srazobublon. To se nedělo často. Jen tehdy, když šlo o něco opravdu zásadního. Všichni stáli v kruhu, bubliny kolem nich tiše pulzovaly a čekaly.
„Došlo k narušení prostoru,“ začal Škrumel „A jeden z nás zmizel.“
„Zmizel… nebo byl přesunut?“ ozval se jiný hlas.
„To zatím nevíme. Ale víme, že… tohle už se jednou stalo.“
V tu chvíli se celá místnost ztišila. Ano. V historii jejich světa existoval jen jeden jediný případ. Labožrout jménem Drumbel.
Tenkrát došlo k podobné chybě. Malé zaváhání, špatná molekula… a trhlina. Drumbel zmizel. Hledali ho. Dlouho. Sledovali překuřtiny, zkoušeli zachytit jeho stopu, prohledávali bublinkovnice i vzdálené vrstvy prostoru.
Ale nikdy ho nenašli. A nikdy se nevrátil.
„Tohle nesmíme dopustit znovu,“ zaznělo z kruhu.
„Možná už je pozdě,“ řekl někdo tiše.
Škrumel zavrtěl hlavou. „Ne. Tentokrát ne.“
Byl povolán Světotvorník. Nebyl to vědec. Nebyl to ani strážce. Byl to ten, kdo četl ve strukturách vesmíru, ve směru bublin a ve stopách, které zůstávaly mezi dimenzemi. Pomalu vstoupil doprostřed kruhu. Všechno kolem něj se zklidnilo.
Zavřel oči a svět kolem něj se začal měnit.
Bubliny zpomalily, světlo se stáhlo do jemných linií a prostor se roztáhl do hloubky, kterou nikdo jiný nedokázal vidět.
„Vidím… pohyb,“ zašeptal.
„Vidím pád.“
„Vidím jiný svět.“
Nikdo ani nedýchal.
„Není ztracen,“ pokračoval Světotvorník pomalu. „Jen… není tam, kde má být.“
„Můžeme ho přivést zpět?“ zeptal se Škrumel.
Světotvorník otevřel oči.
„Musí se vrátit.“
Ticho.
„Jeho osud zde ještě neskončil. Je součástí něčeho většího. Pokud zůstane mimo, naruší se tok tvorby. Některé světy nevzniknou. Některé se rozpadnou.“
„Takže to byla chyba?“
Světotvorník zavrtěl hlavou.
„Ne.“
Zvedl pohled k neviditelným vrstvám nad nimi.
„Tohle bylo zapsáno. Ve hvězdách, v molekulách, v samotném základu našeho světa. Jeho pád… nebyl náhoda.“
Všichni ztuhli.
„Takže…“ začal někdo nejistě, „se to mělo stát?“
„Ano,“ odpověděl klidně. „Ale návrat… ten už na náhodě nebude.“
V laboratořích se mezitím začalo pracovat jinak než kdy dřív. Bylo potřeba vytvořit nové nástroje.
Nejdříve Návratník, to je zařízení schopné zachytit slabé stopy mezi světy a určit směr, odkud by se mohl Labožrout vrátit.
A také Sledovou mlhu, jemná vrstva částic, která by dokázala reagovat na jeho přítomnost napříč dimenzemi, i když jen velmi slabě.
Všechno směřovalo k jedinému cíli. Najít ho a přivést zpět.
Autor: Mlženka Baflínová
Více se můžete dočíst už nyní na stránce labozrout.cz.
