Kapitola 7. Labožroutův příběh pokračuje... Co nebylo v zadání?
Felix seděl v laboratoři, před sebou tři sešity, dvě učebnice, notebook a jeden velký problém. Do odevzdání seminární práce z chemie zbývaly pouhé dva dny a výsledky jeho experimentů byly… no, když budeme upřímní, byly asi tak zajímavé jako destilovaná voda.
„To snad není možné,“ povzdechl si a položil hlavu na stůl. „Všichni už mají hotovo. Jen já pořád přešlapuju na místě.“
Ze šuplíku vykoukla hlava. „Copak?“ zeptal se Labožrout a zamrkal na něj. „Tváříš se, jako když někdo omylem vypije Šumovku bez brčka.“
„Mám práci do školy. Musím ji odevzdat pozítří. Profesor Klikanec chce výsledky, grafy, závěry… prostě všechno. Moje pokusy vychází pořád stejně, což by mělo být dobře, jenže…“
„To je špatně?“ zeptal se Labožrout.
„No jasně. Nic nového jsem nezjistil.“
Labožrout naklonil hlavu na stranu. „Počkej. Takže vy děláte pokusy… a když se děje pořád to samé, jste spokojení?“
„Tomu se říká ověřování výsledků.“
„Aha.“ Labožrout se zamyslel. „To je zvláštní. U nás doma jsme byli spokojení, když se dělo něco úplně jiného, než jsme čekali.“
Felix se usmál. „Jo, toho jsem si všiml.“
Labožrout se vyškrábal na stůl a přistál vedle jedné z kádinek. „Tak co zkoumáš?“
„Čištění vody pomocí mikroorganismů.“
„A funguje to?“
„Funguje.“
„Tak proč ten obličej?“
„Protože to funguje přesně tak, jak má.“
Labožrout se zarazil.
„Počkej… a co je na tom špatného?“
„Nic. Ale taky nic zajímavého.“
Labožrout chvíli mlčel. Pak se postavil na špičky a nakoukl do kádinky. „Ty se díváš jen na to, co zmizelo.“
„Ano.“
„A proč se nedíváš na to, co tam zůstalo?“
Felix zvedl oči od notebooku. „Jak to myslíš?“
„No přece… všichni pořád mluvíte o tom, co se odstranilo. Ale co ty ostatní věci? Třeba mají radost, že tam zůstaly.“
„Věci nemají radost.“
„To nevíš jistě,“ prohlásil Labožrout moudře.
Felix se pousmál. „Dobře. A co bys navrhoval?“
„Nevím. Jen se mi zdá škoda, že se díváš jen jedním směrem.“
„To se lehce řekne.“
„A těžce dělá?“ zeptal se Labožrout.
„Přesně.“
„Tak to zkusíme lehce.“
Felix se zasmál. Tohle byla typická odpověď. Nakonec ale přece jen udělal několik dalších měření. Ne proto, že by čekal něco převratného, ale protože už neměl sílu se s Labožroutem přít. Po hodině se zarazil. „To není možné…“
„Co není možné?“ zajímal se Labožrout.
Felix znovu zkontroloval hodnoty. A ještě jednou. Pak potřetí. „Tohle tam předtím nebylo.“
„Co?“
„Nevím!“
„Výborně!“ zajásal Labožrout.
„To není výborně!“
„Ale je! Když nevíš, co to je, znamená to, že ses dozvěděl něco nového!“
Felix už ani neodpovídal. Horečně listoval poznámkami. „To nedává smysl…“
„To nejlepší nikdy nedává smysl hned,“ prohlásil Labožrout a začal si prohlížet pipetu obráceně.
„Ne, vážně! Tohle vůbec nebylo cílem experimentu.“
„Tak možná cíl experimentu nevěděl, co chce být, až vyroste.“
Felix se rozesmál.
„Ty máš na všechno odpověď?“
„Samozřejmě ne,“ odvětil Labožrout. „Jen mám hodně otázek.“
To Felixe zarazilo. Právě otázky. Celé dny se snažil potvrdit, co už dávno věděl. A najednou, díky malé chlupaté bytosti z jiného vesmíru, začal pokládat úplně jiné otázky. Seděl nad výsledky ještě dlouho do večera.
Labožrout mezitím uspořádal kancelářské sponky podle lesku, snědl polovinu Felixovy svačiny, dvakrát se zamotal do kabelu od notebooku a jednou se pokusil vysvětlit magnetické míchadlo tím, že uvnitř bydlí neviditelný křeček.
Kolem desáté večer Felix zaklapl notebook. „Já tomu nerozumím.“
„To je dobře.“
„Dobře?“
„No jistě! Když všemu rozumíš, znamená to, že ses nic nového nenaučil.“
Felix se pousmál. „Víš, že jsi vlastně hrozně zvláštní?“
„Děkuji.“
„To nebyla pochvala.“
„U nás doma by byla.“
Pak se oba odmlčeli.
„Labožroute?“
„Ano?“
„Co když to nebude jen seminárka?“
„Co myslíš?“
„Co když jsme narazili na něco… opravdu nového?“
Labožrout se usmál.
„Felixi, u nás doma se říká, že vesmír občas schová překvapení tam, kde je nikdo nehledá.“
„A kdo to říká?“
„Nevím. Ale zní to chytře, ne?“
Felix se zasmál. Pak se podíval na hodiny. Bylo pozdě. A on měl místo dokončené práce na stole hromadu nových poznámek, tři otázky navíc a jeden velký otazník. Přesně to, co profesor Klikanec nechtěl. A přesně to, co skutečná věda miluje. Jenže ani jeden z nich ještě netušil, že to nejzajímavější zjištění toho večera neleží v kádince.
Zatímco Felix zapisoval nové výsledky a Labožrout se pomalu ukládal ke spánku do své Flumrýny, hluboko v jiné galaxii se právě na přístroji Návratníku poprvé po mnoha dnech rozsvítilo slabé světélko.
V Labožroutově světě někdo tiše pronesl: „Našli jsme stopu.“
Autor: Mlženka Baflínová
Více se můžete dočíst už nyní na stránce labozrout.cz.
