Kapitola 5. Labožroutův příběh pokračuje... Tajemství.
Felix seděl u stolu a pozoroval Labožrouta, který si pohodlně opřel hlavu o okraj šuplíku a tlapičkami si hrál s papírovou záložkou. Přemýšlel.
„Víš…“ začal nakonec pomalu, „kdybych někomu řekl, že tu jsi… stal by ses… no, tajemstvím, které odhalím.“
Labožrout se naklonil, oči se mu rozzářily. „Přesně. Tajemství je nejlepší část laboratoře! Jen my dva víme, co umím, a co všechno dokážu. Ale…,“ zamyslel se „co přesně tím myslíš?“
„No,“ pokračoval Felix, „mohl bych tě vzít domů, brát do laboratoře…, ale bydlení mám s dalšími studenty. Mohli by tě vidět, nebo bys… proměnil celý byt v laboratoř?“
Labožrout se rozesmál. „Možná trochu proměním kuchyň. Ale věř mi, pokud budeme mít pravidla, může to být i užitečné. Mohu uklízet, pomáhat s vařením… nebo jen tiše experimentovat, aniž by si toho někdo všiml.“
Felix se uchechtl. „A co přes noc? Spíš vůbec? Jak a kolik hodin spíš? A potřebuješ vůbec spánek?“
Labožrout se natáhl a zamyslel. „Spánek… hmm… to je zajímavé. Ve svém světě spíme… hodně odlišně než vy.“
„Odlišně?“ Felix naklonil hlavu.
„Jo. My se neválíme v postelích. My… hm… se rozplýváme do Frymulýny. Každá bublinka naší mlhy se spojuje s bublinkou vedle, a tak vzniká plovoucí spánková síť. Ta síť nás drží bezpečně pohromadě, všechny naše smysly zůstávají aktivní – můžeme snít o chemických reakcích a zároveň obnovovat energii.“
Felix zalapal po dechu. „Takže spíš… rozplýváš se, a jak dlouho potřebuješ být v té Frymulýně?“
„Přesně. Ale potřebuju klid a stabilní teplotu… žádné zbytečné pohyby, žádné překypující molekuly. A taky malé světlo – moc tmavé ani moc jasné nefunguje. Jinak se moje bublinková síť rozpadne a spánek je… nepříjemně chaotický.“
„Kolik hodin spím? To záleží na typu dne… a na intenzitě experimentů. Obvykle potřebuju kolem třiceti až čtyřiceti minut v plovoucí Frymulýně, což odpovídá asi pěti hodinám lidského spánku. Ale pokud byl den opravdu náročný – hodně míchání, pozorování, zkoušení nových molekul – potřebuji až hodinu a půl, aby se všechny bublinky v síti stabilizovaly a obnovily energii.“
Felix přikývl. „Dobře. Takže pokud tě nechám samotného doma, musím ti připravit bezpečný koutek – klid, trochu světla, žádný ruch.“
Labožrout přikývl. „Ano! A pak se můžu vyspat… a ráno být připraven experimentovat.“
Felix se zasmál. „Takže zůstaneš tajemstvím, jen já a ty. Mohu tě brát do laboratoře, brát domů… ale přes noc musíš být hlídaný a mít své podmínky.“
Labožrout se spokojeně natáhl, až to v šuplíku lehce zapraskalo, a jeho oči se rozzářily jako dvě malé hvězdy.
Felix se opřel o stůl a chvíli ho jen pozoroval. V hlavě mu běžely všechny možnosti najednou. Vzít ho domů. Nechat ho tady. Schovat ho. Ukázat ho.
Každá z těch variant zněla lákavě… a zároveň trochu nebezpečně.
„Víš, že jsem přemýšlel, jestli tě nevzít k sobě domů?“ řekl nakonec. „Ale bydlím s dalšími lidmi. Stačí jedna chyba… a nejsi tajemství.“
Labožrout se zamyslel a přikývl. „A tady?“
Felix se rozhlédl po laboratoři. Stůl, sklo, papíry, klid. Místo, kde věci dávají smysl. Nebo by aspoň měly.
„Tady máš všechno,“ řekl pomalu. „Prostor, klid… a hlavně kontrolu. Nikdo sem nechodí jen tak. A já tě tu můžu hlídat.“
„Takže…?“ Labožrout se naklonil dopředu.
Felix se usmál, tentokrát už rozhodnutě.
„Takže budeš bydlet tady. V laboratoři.“
Chvíli bylo ticho.
Pak se Labožrout rozhlédl po šuplíku, po stole, po skleněných nádobách… a široce se usmál.
„To není špatné,“ uznal. „Má to styl. Trochu jiný než doma… ale dobrý.“
Felix se pousmál. „A domů tě vezmu… jen občas. Až si budeme jistí, že to zvládneme bez… překvapení.“
„Bez zbytečného překvapení,“ opravil ho Labožrout pobaveně.
Felix zavřel šuplík tak, aby dovnitř proudilo jen trochu světla. Přesně tak akorát.
Autor: Mlženka Baflínová
Více se můžete dočíst už nyní na stránce labozrout.cz.
