Kapitola 8. Labožroutův příběh pokračuje... Zrození Astralonu
Druhý den ráno přišel Felix do laboratoře mnohem dřív než obvykle. V hlavě měl jedinou myšlenku. Musel zjistit, co se včera večer vlastně stalo. Labožrout už seděl na stole a vypadal neobvykle soustředěně. Dokonce ani nekomentoval Felixovy rozcuchané vlasy, což bylo samo o sobě podezřelé.
„Tak co?“ zeptal se netrpělivě Felix.
Labožrout místo odpovědi ukázal na malou zkumavku. Na jejím dně ležela jediná průzračná kapka.
Nebyla modrá.
Nebyla zelená.
Nebyla ani bezbarvá.
Vypadala, jako kdyby uvnitř ukrývala kousek noční oblohy. Když ji Felix pozoroval zpříma, byla téměř neviditelná. Jakmile však zkumavku nepatrně pootočil, uvnitř kapky se rozzářily drobné třpytivé body připomínající vzdálené hvězdy.
„Tohle jsem v životě neviděl,“ zašeptal.
„Já také ne,“ odpověděl tiše Labožrout.
Felix se na něj překvapeně podíval. „Ani u vás to neexistuje?“
Labožrout zavrtěl hlavou. „Ne. Znám tisíce molekul, stovky reakcí a několik látek, které umí vytvořit celý nový svět. Ale tohle… tohle neznám.“
Oba chvíli mlčky pozorovali drobnou kapku.
„Jak mohla vzniknout?“ zeptal se Felix.
Labožrout se posadil vedle zkumavky. „Vzpomínáš si na včerejšek?“
Felix přikývl.
„Když jsi opakoval měření, na stole ještě zůstala stopa Žuchronu z mé rozbité ampulky. Byla tak malá, že jsem si myslel, že už dávno zmizela. Jenže nezmizela. A když ses rozhodl podívat na to, co v roztoku zůstalo, přidal jsi poslední činidlo.“
Felix pomalu přikyvoval.
„Takže...“
„Takže se poprvé v historii setkala pozemská chemie s chemií našeho světa.“
Laboratoří se rozhostilo ticho.
„To znamená…“
„Že tohle nikdy předtím nemohlo vzniknout.“
Felix si sedl. Najednou si uvědomil, že drží v rukou něco, co neexistuje ani v učebnicích Země, ani v knihovnách Labožroutů. „Musíme tomu dát jméno,“ řekl.
Labožrout souhlasně přikývl. „Každý objev si jméno zaslouží.“
„Tak přemýšlej.“
Labožrout se zadíval do kapky. „Když se na ni dívám, připomíná mi oblohu.“
„Mně taky.“
„Ale není to obyčejná obloha. Je v ní něco živého.“
Felix se usmál. „Jako malé hvězdy.“
Labožrout náhle vyskočil. „Hvězdy!“
„Co je?“
„U nás doma se slovem astra označuje prostor mezi zrozením a vznikem nového světa. Není to vesmír. Je to okamžik těsně před tím, než se vesmír narodí.“
Felix chvíli mlčel a pak se zeptal „A co druhá část?“
Labožrout pokrčil rameny. „To už můžeš vymyslet ty.“
Felix několikrát zopakoval slovo „astra“. Pak si vzpomněl na latinské názvy chemických látek, které se učil na vysoké škole. „Co kdyby… Astralon?“
Labožrout to slovo několikrát vyslovil nahlas. „Astralon, Astralon…“
Oba se na sebe podívali a současně řekli „To zní správně!“
A tak dostala první kapka své jméno: Astralon.
Ne proto, že by někdo věděl, co to přesně je. Ale proto, že připomínal hvězdy a vznikl ve chvíli, kdy se poprvé propojily dva různé světy.
Felix opatrně uchopil zkumavku. „A co teď? Dáme ji do lednice?“
Labožrout vykulil oči. „Do lednice? To rozhodně ne!“
„Proč?“
„Podívej...“ vzal zkumavku do ruky a otevřel lednici.
Ve chvíli, kdy se přiblížila ke kovové polici chladničky, drobné hvězdičky uvnitř kapky téměř zmizely. Jakmile ji Felix odnesl zpátky na stůl, znovu se rozzářily.
„Takže chlad jí nesvědčí.“
„Nejen chlad,“ řekl Labožrout. „Myslím, že Astralon nemá rád ani úplnou tmu.“
Felix zhasl stolní lampu. Kapka během několika vteřin zesvětlala. Když znovu rozsvítil, její třpyt se pomalu vrátil. „To snad není možné…“
„Možná je.“ Labožrout obešel zkumavku ze všech stran. „Myslím, že Astralon potřebuje světlo. Ale ne přímé. Potřebuje světlo, které žije.“
„Co je to živé světlo?“
Labožrout se usmál „Nevím.“
Felix se zasmál: „to už jsi dnes říkal podruhé.“
„A nejspíš ne naposled.“
Po několika dalších pokusech zjistili ještě něco zvláštního. Astralon nebyl ani úplně kapalina. Ani plyn. Když zkumavkou jemně otočili, kapka se na okamžik rozplynula do jemného třpytu připomínajícího mlhu. O několik sekund později se znovu spojila do jediné dokonale kulaté kapky.
„To je divné,“ zašeptal Felix.
„Ne,“ odpověděl Labožrout. „To je nádherné.“
„Jak tomu budeme říkat? Kapalina? Mlha?“
Labožrout zavrtěl hlavou. „Ani jedno.“
„Tak co?“
Chvíli přemýšlel. „Je to Hvězdomlha.“
Felix se pousmál. „Hvězdomlha?“
„Ano. Látka, která si sama vybírá, jestli bude kapkou nebo mlhou.“
Felix pečlivě zapisoval každé nové zjištění. Nakonec otevřel čistou stránku laboratorního deníku a napsal:
Vzorek č. 1 – Astralon. Pod to připsal: Původ neznámý. Vlastnosti neznámé. Možnosti… zatím neznámé. Labožrout se podíval přes jeho rameno. „Víš, co je na tom nejlepší?“
„Co?“
„Že jsme právě napsali první stránku něčeho, co ještě nikdo nikdy nečetl.“
Felix zavřel deník. Ani jeden z nich si nevšiml, že ve stejné chvíli se hluboko v jiné galaxii na obrazovce Návratníku objevilo nové slovo.
Nebyl to název planety.
Nebyla to souřadnice.
Bylo tam jediné slovo.
ASTRALON.
A v sále zavládlo ticho, jaké Labožroutův svět nepamatoval po celé generace.
Autor: Mlženka Baflínová
Více se můžete dočíst už nyní na stránce labozrout.cz.
