.png)
Kapitola 9. Labožroutův příběh pokračuje... Stopa mezi světy
Felix položil zkumavku zpátky do stojánku a znovu se zadíval na drobnou kapku Astralonu. Byla klidná. Téměř nehybná. Jen uvnitř se občas mihlo několik drobných světelných záblesků, jako když se na noční obloze rozsvítí nová hvězda.
„Takže když teď zopakujeme celý pokus, vznikne další?“ zeptal se s nadšením.
Labožrout pokrčil rameny. „To bychom měli zjistit.“
Felix připravil nové chemikálie. Vše odměřil úplně stejně jako předtím. Zkontroloval teplotu, pH, dobu míchání i pořadí přidávání jednotlivých látek. Dokonce použil stejnou kádinku.
„Tentokrát už to musí vyjít,“ řekl sebevědomě.
Oba mlčky sledovali reakci. Roztok se krátce zakalil. Pak se pročistil. A...
Nic.
Žádná zář. Žádná třpytivá kapka. Jen obyčejná kapalina.
Felix se nechápavě podíval na zápisník. „To není možné. Udělal jsem všechno stejně.“
Labožrout se podrbal za uchem. „Právě v tom bude ten problém.“
„Jaký problém?“
„Udělals všechno stejně.“
Felix nechápavě zamrkal. „No... právě o to jde.“
„Ne,“ usmál se Labožrout. „Možná právě nejde.“
Felix chvíli mlčel. „To nedává smysl.“
„Víš,“ začal Labožrout pomalu, „v našem světě se vypráví jedna hodně stará pověst. Nikdo jí moc nevěřil, protože se nikdy nepotvrdila.“
„Jaká?“
„Že existují látky, které se nedají vyrobit podle návodu.“
Felix se pousmál. „Každá látka se přece dá připravit podle správného postupu.“
Labožrout zavrtěl hlavou. „Ne tahle.“
„Proč?“
„Protože si sama vybírá, jestli vznikne.“
V laboratoři zavládlo ticho.
Felix se zasmál. „To je nesmysl. Molekuly se přece nerozhodují.“
„Jsi si tím jistý?“
Felix chtěl okamžitě odpovědět. Ale neodpověděl. Vzpomněl si na všechno, co za posledních pár týdnů s Labožroutem zažil. Ještě před měsícem by tvrdil, že neexistují světy ukryté mezi galaxiemi, že malé chlupaté bytosti neumějí stavět vesmíry a že zkumavka rozhodně nemůže otevřít cestu do jiné dimenze. A teď? Teď si už nebyl jistý vůbec ničím.
Labožrout se opatrně přiblížil ke zkumavce s Astralonem. Kapka jemně zazářila.
„Podívej.“
Felix se naklonil. Uvnitř Astralonu se pomalu měnilo uspořádání drobných světelných bodů. Chvíli připomínaly souhvězdí, pak se rozpadly a vytvořily úplně jiný obrazec.
„On se mění...“
„Ne,“ zašeptal Labožrout. „On si pamatuje.“
„Pamatuje co?“
„Okamžik svého zrození.“
Felix se zamračil. „To přece žádná látka neumí.“
„Možná žádná, kterou znáte na Zemi. A možná ani žádná, kterou známe my.“ Labožrout chvíli mlčel a pak dodal: „Co když Astralon není výjimečný tím, z čeho je vytvořen...“
„...ale tím, že si pamatuje každou cestu, která vedla k jeho vzniku?“
Felix se podíval do laboratorního deníku. Na čistou stránku pod předchozí zápis pomalu připsal:
Poznámka č. 1
Astralon nelze vytvořit stejným způsobem dvakrát.
Po krátkém zaváhání přidal ještě jednu větu.
Možná každá jeho kapka vzniká jen jednou za celý vesmír.
Labožrout se usmál. „Víš, Felixi...“
„Copak?“
„Jestli je to pravda... tak jsme právě neobjevili novou chemickou látku.“
„Tak co jsme objevili?“
Labožrout se znovu zadíval do třpytivé kapky.
„První molekulu, která si pamatuje svůj vlastní příběh.“
Autor: Mlženka Baflínová
Více se můžete dočíst už nyní na stránce labozrout.cz.
